Spontaneita života a domestikace světa: o vztazích mezi lidským a mimo-lidským ve městě

Karolína Pauknerová

Na rubu měst bují spontánní život, to je jedna z myšlenek, kterou jsme se zabývali ve společné knize CTS Město naruby (Haluzík (ed.) et al. 2020). Ve své přednášce se budu soustředit na významy a podoby spontánního života v ošemetných, prekérních místech a na snahy pořádat, využívat a chránit čili „domestikovat“ tento život. Zaměřím se na proměňující se hranice mezi městem a přírodou, lidským a mimo-lidským. Chci ukázat, jak slaběji organizovaná ošemetná místa (Pauknerová, Gibas 2020) ve městě vypadají, jak jsou v něm zapojená, jak existují a jaká je jejich časovost.

Ošemetná místa ve městě představují zajímavý hybrid mezi antropogenním a přírodním prostředím, často jsou nezamýšleným důsledkem lidské činnosti a obsahují fragmenty či stopy minulých využití. Mívají efemérní charakter a najdeme v nich řadu paradoxů, jsou výsledkem zanedbání, ale také nesou otisky různých typů péče. Svou existencí vyvolávají otázky o svém účelu a významu a nabízejí příležitost k zamyšlení se nad tím, jaké výzvy a příležitosti přináší jejich existence v rámci soudobého města a správy jeho území. Ošemetná místa nejsou všechna stejná, některá jsou chráněná, jiným hrozí zánik a jiná teprve vznikají. Spojuje je prvek spontánního života, který bují podle svých pravidel, čímž kontrastují s organizovaným, plánovaným, řízeným, často synchronizovaným a střeženým prostorem okolního města

S využitím antropocenní optiky popíšu a představím tři příklady spojené s vodou ve městě, v Praze – případ jezírka a mokřadu v Hostivaři (Pauknerová 2024), cestu vody z Hostivaře přes Slatiny do Záběhlic a zákruty Rokytky (Pauknerová, Gibas 2014). Poukáži na ekologické, etické i estetické hodnoty těchto území, ale i na aspekty různých typů péče s nimi spojených. V rovině teorie nastíním, jak je možné uchopit komplikované předivo vztahů (Strathern 2020), síť života (Ingold 2012), jak lze tato místa analyzovat jako místa, kde se prolínají sféry lidského a mimo-lidského (Haraway 2016a, b).

Cílem přednášky je ukázat, jakým způsobem může zájem o ošemetná místa a jejich promýšlení, přispět k vytváření společné, žitelné budoucnosti ve městě pro lidské i mimo-lidské obyvatele.

Příliš lidská města…?

Tomáš Hoření Samec

Proč se zabývat (ne)lidskostí, jako pojmem, jako praxí? Je to snad možnost promýšlet naše “staré známé” uvažování o městech jinak? Nebo je to již zavedený způsob uvažování? Kdybych měl odpovědět v dotazníkovém šetření, volím “určitě ano” (nicméně nevím jistě na kterou z otázek). Kdyby tedy dotazník obsahoval otevřenou otázku: “Jak nás pojem (ne)lidskost může inspirovat v našich zkoumání měst?”, budu šťastnější. Rozepsal bych se o tom, jak přemýšlení o (zdánlivě) příliš lidských záležitostech–emocích a afektech–může být podnětné z hlediska rozumění současným městům. A nejen to, psal bych, jak díky empirickému a teoretickému zaměření se na emoce a afekty můžeme lépe promýšlet co, jak a kdo činí města ne-lidská, jak do toho přispíváme naším výzkumem a co to vlastně znamená. Ve skutečnosti bych ale neměl jasnou odpověď. Nemusím ale odpovídat do dotazníku, mohu ty otázky diskutovat s Vámi a odpovědí se dobírat společně. Do naší diskuze přispěji zkušeností z výzkumů diskurzů i (ne)praxí bydlení související s řešením jeho nedostupnosti. V té souvislosti se nabízí promýšlet jak emoce propojují (ne)-lidské “světy” a “aktéry” a co působí z hlediska teoretického, metodologického i etického. Kam se dostaneme ale záleží na našich zkušenostech i emocích. Působí to na Vás, že by bylo lepší využít možnost “Nechci odpovídat” (a zůstat na kávě a chlebíčcích)? Trochu se toho obávám…